Příběh Númenoru

níže uvedený text obsahuje spoilery k rozšíření Dědicové Númenoru a třetímu cyklu Proti stínu.


Sauronův stín se šíří a zahaluje zemi, jeho zloba se obrací proti Gondoru. Naši hrdinové připluli z Šedých přístavů na severozápadě, připraveni na žádost Bílé rady pomoci následovníkům Númenoru vzdorovat temným silám Mordoru. Po příjezdu do přístavu Pelargir je přivítá pán Alcaron, šlechtic z města Minas Tirith. Pán Alcaron má velmi důležité informace pro Faramira, ale velmi se obává, že jej Nepřítel sleduje, a tak požádá hrdiny, aby Faramirovi doručili důležitý svitek. Když se objeví banda ničemů s úmyslem překazit předání zprávy, hrdinové souhlasí.

 

ÚKOL 1 – NEBEZPEČÍ V PELARGIRU


Bílá rada vás vyslala lodí do Gondoru, abyste pomohli v bojích při hrozbě Mordoru. Po příjezdu do města Pelergil vás přivítal pan Alcaron, který vás vezme ke Skákající rybě, kde můžete hovořit v soukromí.  V taverně se pán Alcaron neustále nervózně ohlíží ke dveřím, zatímco vám předává svitek nesoucí pečeť Gondoru. Požádá vás, abyste jej doručili Faramirovi do Ithilienu. Ale pobertové, jež právě vstoupili mají očividně své plány.

Během boje v taverně se jednomu z vašich protivníků podařilo zmocnit svitku a zmizet venku. Pronásledujete zloděje na ulici, kde vás ihned obklopí banda jemu podobných lotrů. Musíte si probít cestu davem, abyste mohli zachránit svitek! Získali jste svitek, ale odhodlání nepřátele jsou stále v přesile. Pán Alcaron vás hlasitě vyzývá k útěku a doručení svitku, než běží přivolat městské stráže. Pokud se zvládnete dostat na loď, dostanete se ze spárů i těchto všeho schopných hrdlořezů.


Hrdinové dorazili až k zeleným hranicím Ithilienu a vnořili se do lesních dálav s jediným cílem – najít Faramira a doručit svitek od pána Alcarona. Tam se setkali s Celadorem, gondorským hraničářem, který hrdiny informoval o Faramirově cestě do Cair Androsu, kam stáhl své muže v předtuše přepadení této ostrovní pevnosti. Celador se nabídl, že hrdiny doprovodí do Cair Androsu po tajných lesních stezkách – poté, co jeho hraničáři přepadnou hordu Jižanů pochodujících na sever po Ithilienské cestě. Vděčni za Celadorovu nabídku a aby nezůstali stranou, rozhodnou se naši hrdinové bojovat dobrovolně po boku hraničářů.

 

ÚKOL 2 – DO ITHILIENU


Dorazili jste do Ithilienu, ale zapečetěnou zprávu nemáte komu doručit. Faramir odcestoval na sever, aby bránil Cair Andros před náporem nepřátelských sil. Faramir zde zanechal družinu ithilienských hraničářů s rozkazem přepadnout jižany pochodující na sever Na Cair Andros. Kapitán hraničářů Celador vám nabídl doprovod do Cair Androsu, jakmile budou blížící se nepřátelé zničeni.

Armáda Jižanů se ukázala být mnohem větší a lépe vybavená, než hraničáři očekávali, a tak teď vaše zmenšující se družina čelí bolestné převaze. Vaši jedinou nadějí je spěšný ústup do Cair Androsu, než budete zcela přemoženi nepřátelskými silami, které se rychle blíží po cestě, nedočkavé vrhnout se do boje. Jakmile pomohl svým hraničářům rozprášit první vlnu haradských útočníků, vede vás Celador po skryté pěšině napříč Ithilienem na sever. Ovšem stejným směrem putuje početná síla Jižanů. Teď je třeba rychlých nohou, abyste dosáhli Cair Androsu před nepřítelem.

Ostrovní pevnost Cair Andros se zvedá nad řekou Anduinou. Z dálky působí velmi klidně, ale jak se nocí přibližujete k ostrovu, ve větru zaslechnete chraptivý pokřik. V odpověď mu zní mordorské rohy. Nepřítel se blíží ke Cair Androsu a útok začne brzy. Musíte se tam dostat dříve, než budou veškeré naděje ztraceny.


Ostrovní pevnost Cair Andros stráží gondorský nejsevernější přechod přes řeku Anduinu. Naši hrdinové konečně dosáhli vstupu do pevnosti, ale s nimi se na východním břehu objevila i rojnice pronásledovatelů. Vstoupili do citadely a svitek pána Alcarona se tak konečně dostal do Faramirových rukou. Rozduněly se bubny, rozezněly rohy a ozval se dupot mnoha nohou. Armáda Skřetů a Jižanů se chystá k útoku a hrdinové se připravují na bitvu. Padne-li Cair Andros, zkáza Gondoru je blízko.

 

ÚKOL 3 – OBLÉHÁNÍ CAIR ANDROSU


Cair Andros, ostrovní pevnost chránící nejsevernější gondorský přechod přes Anduinu, je v obležení! Beranidla rachotí vzhůru po východním náspu, zatímco vory plné skřetu plují přes řeku, jen lehce bráněným břehům. Útočníci jsou vytrvalí a obránce zmáhá únava. Karty se pomalu, ale jistě obrací proti tobě… Zatímco vzduch naplňuje kouř a útržky výkřiků, skřeti na svých vorech najíždějí na mělčinu u severních břehů. Musíte se dostat na pobřeží a zatlačit je zpět do vody dřív, než se úplně vylodí. Pod údery beranidla se východní brána s praskotem roztříštila a nádvoří za ní zaplavil dav skřetů. Postavte se jim v boji tváří v tvář a zajistěte bránu! Skřetí lezci pronikli na ostrov a vyšplhali po zdech. Probili se až k západní bráně a ta padla. Nyní se další houfy nepřátel, doposud nečinně vyčkávajících, hrnou dovnitř a chtějí prorazit k samostatné Citadele! Obránci Cair Androsu přežili několik náporů nepřátelských útoků, ale výsledek bitvy stále spočívá na ostří nože. Ještě jeden hrdinský čin je třeba vykonat k záchraně pevnosti a dosažení vítězství.


Hrdinové doputovali do Minas Tirith se zprávou o vítězství u Cair Androsu a Faramirovým vzkazem pánu Alcaronovi. Když ale vstoupili do města, zjistili, že pán Alcaron odcestoval za důležitým posláním na sever od Anórienu. Brzy je však tajně svolal do Bílé věže sám Denethor, Správce Gondoru. Doneslo se mu, jak byli hrdinové stateční při obraně Cair Androsu, a že mají důvěru pána Alcarona. Napadlo ho, že se nově příchozí skvěle hodí pro zvláštní úkol důvěrné povahy. V soukromí svých vnitřních komnat požádal Denethor hrdiny o laskavost v ošemetné záležitosti. Obává se, že v samotných zdech Minas Tirith roste spiknutí: tajná frakce s rozkazy z Mordoru, která se chce ujmout správcovství a vydat Gondor Sauronovi. Žádá hrdiny, aby odhalili, nakolik jsou jeho informace pravdivé.

 

ÚKOL 4 – SPRÁVCOVY OBAVY


Zatímco se nepřátelé stahují kolem, obává se Správce Minas Tirith zrádců uvnitř. Požádal vás, abyste zjistili, jestli v bílém městě nevzniká nějaké spiknutí. Vyšetřování zahájíte u Čtvrté hvězdy, oblíbené hospůdky. Získali jste klíčové informace o podzemním spiknutí, a dokonce jste zaslechli nejasné zprávy o jeho tajemném vůdci. Stopy vás zavedly do jeskyně hluboko v srdci hory Mindolluiny. Jak sestupujete do prastaré skály, nabudete podezření, že stopy, které vás sem zavedly, mohly být falešné… že jste byli odlákáni z ulic města za konkrétním účelem. Odhalili jste spiknutí a nyní stojíte proti jeho vůdci. Kola zrady se otáčejí a úkladný plán může zhatit jen hrdinská snaha.


Když byl vůdce vzpoury zničen a spiknutí, jak se zdálo, ztroskotalo, Denethorova úleva byla zjevná a odměna štědrá. Avšak i když se Bílé město pozvolna uklidňuje, stále vám něco dělá starosti. Některé stopy se nepodařilo vysvětlit, někteří svědci nebyli k nalezení. Přestože byl mocný vůdce poražen, spiknutí se zřejmě dále rozrůstá. V následujících týdnech jste tiše hledali další odpovědi. Pomalu jste postupovali, až jste se najednou ocitli téměř v srdci temnoty. Jako zmije lapená ve vlastním hnízdě, stočená a jedovatá, přežil v úkrytu strůjce spiknutí a vyslal na naše hrdiny zoufalý útok. Ale stejně jako mnoho nepřátel před nimi, vrahové z Haradu neuspěli. Poté, co byl vůdce vzpoury zničen, nejlepší zabijáci mrtvi a jeho vlastní identita téměř odhalena, rozhodl se utajený služebník Mordoru s několika zbylými nohsledy raději z města uprchnout. Když se Denethor dozvěděl, že jeho stínový nepřítel stále dýchá, naléhal na hrdiny, aby se pustili do pronásledování. A tak začíná váš lov, pro který vás Správce vybavil rychlými koňmi a svou pečetí. Avšak vychytralý uprchlík mazaně mění směr a vy jeho stopu sledujete téměř čtrnáct dní. Vedla nejprve na sever, potom zahnula západním směrem podél kopcovitého předhůří a zavedla vás tak na okraj Drúadanského lesa, divokého místa s nebezpečnou pověstí.
Hrdinové odhalili nebezpečné spiknutí ve zdech Minas Tirith, ale jeho bezejmenný strůjce uprchl z města dřív, než byla jeho pravá identita odhalena. Na Denethorovu žádost pronásledují hrdinové prohnaného padoucha a jeho nohsledy na sever. Stopa spiklenců je zavedla severně od Rammas Echor, a poté na západ až na okraj Drúadanského lesa, prastaré země s nepřátelskou pověstí. Nyní se naši hrdinové vydávají hledat svou kořist mezi jeho staré stromy a podivné kameny.

 

ÚKOL 5 – DRÚADANSKÝ LES


Vůdce spiknutí v podsvětí Minas Tirith se zbylými nohsledy uprchl. Sledujete jeho stopu do Drúadanského lesa s nadějí, že toho bezejmenného padoucha předáte spravedlnosti. Drúadanský les je divoké a nebezpečné místo. Říká se, že Wosové, tajemní obyvatelé zdejších lesů, stále sídlí mezi jeho stromy. Zajímá vás, jestli váš uprchlík zvážil rizika cesty tímto směrem. Hloub v lese divočina pohltila stopy jakékoli civilizace. Prodíráte se hustým podrostem, když narazíte na tmavý a spletitý lesík. Do nosu vás udeří pach smrti. V lesíku leží pobití uprchlí zrádci, jejich těla probodána otrávenými šípy. Pátráte mezi bolestí zkroucenými těly po vůdci, když se mezi stromy ozve hrozivé dunění bubnů. Zoufale se snažíte vrátit po vlastních stopách z hvozdu, jinak vás stihne stejný osud jako tyhle zrádce. Cítíte, že okraj lesa musí být nadosah, ale Wosové jsou v mistři lovu a jedna skupina vám zatarasila cestu. Situace se zdá beznadějná; je jich příliš mnoho. Když zaútočili, uvědomili jste si, že vaší jedinou nadějí je přesvědčit Púkely, že nejste nepřátelé.


Malé, drsné ruce Drû-buri-Drûa se jemně dotkly tvých uší v přátelském gestu. Oči má plné smutku pro ty, kteří padli ve zbytečné šarvátce. „Drû-buri-Drû si bude pamatovat, že ne všichni Vysocí lidé jsou nepřátelé,“ řekl hlasem, který připomínal kořeny staré země a kameny v hlubokých řekách. „Drûburi-Drû poví Ghân-buri-Ghânovi, že žijí Vysocí lidé, kteří se dotýkají Divokých jinak, než ocelí.“ Mužíček se na vás naposled zkoumavě podíval, a poté křikl nějaký rozkaz na své příbuzné. Wosové se rozplynuli zpět v tiché temnotě lesa. Drû-buri-Drû vykročil stejným směrem. Než jeho postavu pohltil les, ještě se naposled ohlédl. „Ve vzduchu je cítit něco zlého,“ konstatoval, pohled upřený na východní oblohu. „Môr-sari-Môr říká, že nastanou těžké časy pro Vysoké i Divoké lidi.“ Zvedl ruku na pozdrav a byl pryč. Znovu jste osaměli mezi šedými balvany a prastarým baldachýnem Drúadanského lesa. Z dálky k vám dolehl Drû-buri-Drûův hlas, takřka zanikající v šumění lesa: „Kéž odoláte Stínu.“ Vycházíte z lesa unavení, ale s úlevou. Jste rádi, že jste naživu, a navíc jste se dočkali konce spiknutí. Drúadanský les zůstal daleko za vámi, když se vracíte na jih a pak východ do Minas Tirith. Ráno druhého dne spatříte stoupat k východní obloze sloupy dýmu. Statky i města Anórienu hoří. Zlo už se dostalo do zemí severně od Rammas Echor a tamní lidé budou potřebovat pomoc.
Když spiklence zahubily šípy Wosů, unikli hrdinové z Drúadanského lesa a vydali se zpět do Minas Tirith. Ráno druhého dne se probudili se smutným výhledem. Z kopcovité krajiny Anórienu stoupaly sloupy dýmu. Zdálo se, že smrt nakonec přešla přes Anduinu. Když se hrdinové opatrně přibližovali k ohňům, narazili na dva farmáře, skrývající se v křoví. Vystrašení nevolníci mluvili o tlupách potulných skřetů, kteří vypalují krajinu a pobíjejí bezbranné pastýře a sedláky z okolí. Mluvili o zvlášť kruté skupině, která v noci přepadla blízkou vesnici. Obávali se, že vesničané jsou mrtví. Hrdinové se přiblížili k vesnici a zjistili, že obyvatelé možná nejsou zcela bezbranní. Na ulicích leželo mnoho skřetích těl a hradba z koňských povozů a balíků slámy pokrytých hlínou zamezovaly přístup k vnitřnímu prostranství. Jen budovy na okraji obce se zdály vyrabované a hořely. Když hrdinové přišli k barikádě, vesničané je podezřívavě sledovali a v jejich tvářích se zračila nedůvěra i naděje. Ulice města byly plné hustého kouře, ze kterého pálily oči a klesala nálada. Jakýsi urozený muž s doprovodem stráží pomáhal vesničanům se stavbou hradby a staral se o zraněné a popálené. Všichni vypadali přepadle a vyčerpaně z nočního boje. Když štiplavou mlhou zahlédli blížící se hrdiny, sáhl urozený muž, unavený a celý černý od sazí, po meči. Jakmile však slabý závan větru na okamžik pročistil vzduch, rozlil se po jeho tváři úsměv. Nebyl to nikdo jiný než pán Alcaron. „Ze západu přichází nečekaná pomoc,“ zvolal. „Jste velmi vítáni!“ Po krátkém pozdravu řekl pán Alcaron hrdinům o nepříjemné situaci, do které se dostali, a jak byl asi před měsícem poslán na sever, aby se postaral o obranu království. Denethor moudře usoudil, že kdyby Cair Andros padl, měli by povolat muže z Anórienu a připravit severní oblasti k urychlenému přesunu na bezpečnější stranu Rammas Echor. Když dostal zprávu o vítězství u Cair Androsu, Alcaron propustil naverbované muže a v uplynulém týdnu v oblasti dohlížel na záležitosti Správce.
„Běda,“ zkřivil tvář, „ačkoli vítězství u Cair Androsu zadrželo příval z Mordoru, i po porážce asi zůstalo na západním břehu řeky dost nepřátel.“ Alcaron vzdychl: „Jeden by myslel, že ti krutí tvorové budou za každou cenu hledat cestu zpět ke svému pánu. Neměli jsme takové štěstí. Místo toho přišli na západ, aby se pomstili a pálili a vraždili všude, kam vstoupili.“ Alcaron pak hrdinům pověděl, jak rychle se po silnicích Anórienu přestalo dát bezpečně cestovat. I s ozbrojeným doprovodem byl nucen vyhledat nejisté útočiště v této vesnici. „Velká skupina nepřátel sestoupila do zemí kolem Amon Dînu,“ pokračoval a ukázal na velký kopec, který vystupoval na severním obzoru. „Vede je obzvláště odporný kapitán, který si říká Ghulat.“ Vyplivl to ošklivé jméno a ukázal na opevnění. „Stěží jsme je tu minulou noc zadrželi. Myslím, že nečekali žádný odpor. Tuhle chybu už nepřítel neudělá.“ Alcaron unaveně pohlédl na skupinu vyčerpaných vesničanů, kteří se poblíž opírali o vůz, ozbrojení kosami a vidlemi. „Nemáme moc šancí, že přežijeme další noc.“ Obrátil se na hrdiny a po začouzené tváři se mu rozlil široký úsměv. „Ale teď, když jste tu, vidím naději. Možná tuto vesnici ještě zachráníme. Co říkáte?“

 

ÚKOL 6 – STŘETNUTÍ NA AMON DÍNU


Vynoříte se z Drúadanského lesa se zprávou o smrti spiklenců a vydáte se na cestu do Minas Tirith. Když se druhý den probudíte, spatříte chuchvalce černého dýmu stoupající ze země Anórienu. Ve vypálené vesnici poblíž Amon Dínu se setkáváte s unaveným pánem Alcaronem. Je rád, že vás vidí a žádá vás o pomoc při obraně vesnice.  Skřeti plenoucí Ánorien jsou zbytky armády rozprášené u Cair Androsu. Potulují se po západním břehu Anduiny a mstí se místním obyvatelům. Jednu takovou bandu vede vychytralý skřetí kapitán jménem Ghulat. Musíte ho a jeho skřety zastavit, nebo zemře mnoho nevinných.


Ghulat je mrtev a vesnice zachráněna. Mezi smrtí a troskami vám stoicky klidný Alcaron připomněl, oč horší osud by tyto země stihl, kdyby padl Cair Andros. Ačkoli vesničané teprve pohřbívají své mrtvé a začínají s opravami, přinesly jejich ženy nejlepší jídlo i ubrusy, aby všichni oslavili, že ves přežila, a aby poděkovali svým zachráncům. Zatímco slavíte, vzdálené ohně pohasínají. Doufáte, že je to známka toho, že se místním obyvatelům daří vypořádat se s plenícími tlupami. Na zpáteční cestě do Minas Tirith se pán Alcaron ukáže jako příjemný společník. Září pýchou, když vypráví o dějinách Anórienu a jak za Denethorova otce, Ectheliona II., postavili starobylé hradby Rammas Echor. Alcaron ukazuje na místo, kde právě na starém opevnění probíhají usilovné opravné práce. „Gondor nikdy nepadne,“ prohlašuje, „ne, dokud jeho lid vzdoruje.“ Snaží se nepodívat na východ a záblesk pochyb v očích zrazuje jeho nebojácná slova. Přibližujete se k věžím Minas Tirith, tyčícím se stále výš pod bílým vrcholem hory Mindolluiny, když na silnici narazíte na skupinu jezdců nesoucích prapory Gondoru. Jak se přibližují, vidíte, že jsou to gondorští vojáci v plné zbroji, tváře vážné a soustředěné na úkol. Velitel roty přistoupí k vám, a když pozná pána Alcarona, uctivě pokývne hlavou. „Správce volá Pelennor do zbraně,“ říká. „Když jsme je porazili u Cair Androsu, chce pán Boromir využít příležitosti a dobýt zpět Osgiliath.“ Ukáže na východ. „Mým úkolem je sehnat schopné muže, aby se přidali k vojsku pána Boromira.“ Vojáci pokračují na sever a Alcaron pokrčí rameny. „Hádám, že prachové peří a sladké víno Minas Tirith budou muset ještě pár dní počkat.“ Obrátí koně na východní cestu. „Pána Boromira bychom neměli nechat čekat.“ Na chvíli se zarazí a tázavě se na vás dívá, poklepávaje hlavici svého meče. „Schopné muže? Opravdu doufám, že spolu pojedeme ještě pár hodin, přátelé Gondoru.“ Hledíte na východ, kde spatříte černé vrcholky Hor stínu korunované šedými mraky. Zdá se, že s vámi Gondor ještě neskončil.
Když zachránili vesničany u Amon Dînu, připojili se hrdinové k pánu Alcaronovi, aby pomohli vojsku pána Boromira dobýt zpět Osgiliath. V táboře se znovu šťastně shledáte s pánem Faramirem, a poté vás představí jeho bratru Boromirovi – nejstaršímu synovi Denethora a slavnému gondorskému hrdinovi. Na obou březích Anduiny se rozkládá starý Osgiliath, město plné křižovatek a mostů přes velkou řeku. V dlouhé válce proti Mordoru byl Osgiliath vždy strategickým místem. A Boromir ho teď chce zpět. Když nad Horami stínu vysvitlo slunce a prodralo se mlhou na řece, zatroubil Boromir na velký gondorský roh. Jeho zvuk se rozplynul v ranním oparu a gondorští muži vykřikli jako jeden. Volají po bitvě a zkáze nepřátel, s meči zdviženými k nebi. Pro smrt a slávu! Začíná nová bitva o Osgiliath.

 

ÚKOL 7 – ÚTOK NA OSGILIATH


Vrátili jste se do Minas Tirith právě včas, abyste se přidali ke gondorské armádě na pochodu na Osgiliath. Starobylé město je obsazeno armádou skřetů a jižanů, ale pán Boromir jej chce dobýt zpět. Jste nedočkaví zasadit Mordoru pořádnou ránu – a přitom buď zemřete, nebo uvidíte znovudobytí města.


Konečně je po bitvě.
Chvíli je ticho. Žádné řinčení zbraní, žádné svištění šípů, žádné výkřiky bolesti. Jen ticho, dýchání a vyčerpané pohledy. Těla mužů i skřetů jsou poházená po ulicích i kanálech Osgiliathu, silný vítr rozfoukává jejich části. S námahou odlepíte ztuhlé prsty od zkrvavených zbraní, ramena bolavá z boje. Ticho prolomí triumfální zvuk gondorského rohu. Z vrcholu bílého mostu přes řeku spustili zástavu Správců. Vítězný pokřik začal Boromir, držíc meč vysoko ve vzduchu. Křik roste, až se k němu musíte přidat. Jeho rozjařenost rozechvěje mramorové pilíře kolem. Je to zvuk vítězství, starší než samo město i než řeka, která jím protéká. Nepřítelův dráp byl zasažen a zatáhl se. Odrazili Nepřítele u Cair Andros a sebrali mu Osgiliath. V očích mužů kolem sebe vidíte světlo Númenoru. První syny Gondoru, Faramira a hlavně Boromira, oslavují muži jako dávné hrdiny, kteří se vrátili. Je to skvělý den. Tu noc vás ve veselém světle ohňů vyhledali páni Alcaron a Faramir. Alcaron je rozjařený a nadšený, Faramir odměřený. „Nezastavíme zde,“ prohlašuje pán Alcaron a ukazuje na západ do temnoty. „Zítra je budeme pronásledovat; budeme je lovit.“ Usmívá se a sevře pěst. „Nezastavíme se, dokud se jejich černé kosti nerozbijí o hory.“ Faramir se posadil vedle vás u ohně; vypadal unaveně. „ Náš pán Alcaron přesvědčil mého bratra, že bychom měli nepřátele pronásledovat do Ithilienu,“ řekl klidně. Natáhl se pro rozvětvený klacek a začal s ním bezmyšlenkovitě rozhrabovat oheň, v očích dálku. „Odjíždíme za rozbřesku.“ „Ithilien bude zase náš!“ Faramirova vážnost Alcaronovo nadšení nezmenšila. „Budeme na Sauronově prahu dřív než on na našem.“ Faramir na vznešeného muže pohlédl s jistou nevolí, když vyslovil Nepřítelovo jméno s takovou lehkovážností. Alcaron si toho ale nevšímal. „Udržíme jižní cestu. Vykrvácí!“ Sevřel Faramirovi rameno. „A kdo by byl lepší ke znovudobytí království než ten, který ho zná nejlépe?“ Usmál se na Faramira doufaje, že ho svým nadšením nakazí. Faramir zůstal vážný. „To je opak toho, co jsem radil,“ řekl, „ale můj bratr si to přeje, takže půjdu.“ Hodil klacek do plamenů a vstal, oči stále upřené do ohně. „Gondor vám mnoho dluží, Gandalfovi přátelé,“ řekl a podíval na vás. „Nemohu žádat víc, než co jste již vykonali.“ Poprvé za celý večer se alespoň mdle usmál. „Ale vaší společností bych byl poctěn, pokud mi ji znovu dopřejete.“ Na odchodu ještě pokýval hlavou. „Odjedu za úsvitu.“ Vykročil mimo světlo vašeho ohně a brzy se vám ztratil v bludišti ostatních ohňů, které tu noc obklopovaly Osgiliath. Pán Alcaron tleskl a vstal, na tváři široký úsměv. „Zítra pojedu s Faramirem a jeho hraničáři!“ Každého z vás poklepal na rameni a šel za Faramirem, aniž by svou žádost vyslovil nahlas. Nebylo to těžké rozhodnutí. V temnotě před úsvitem se společně s Faramirovými muži shromažďujete na východním okraji města. Když se nad Horami stínu objevují první paprsky slunce, Alcaron si vás všimne. Přátelsky se zašklebí a mrkne na vás. O pár chvil později se řada hraničářů s Faramirem v čele dá do pohybu. Znovu míříte na východ do temnoty a nebezpečí.
Po velkém vítězství získal Gondor zpět město Osgiliath a řeka Anduina je znovu pod kontrolou jeho Správce. Na znovudobytí starobylého města se spolu s pány Boromirem, Faramirem a Alcaronem podíleli i stateční hrdinové. Když se poražení skřeti a zlí lidé stáhli na východ, naléhal pán Alcaron na Boromira, aby rozptýlené nepřátele pronásledovali. „Nedovolte jedinému z nich znovu pošpinit Pelennor!“ žádal. „Měli bychom je pochytat. Pronásledovat je, dokud se jejich černé kosti nerozlámou na svazích hor.“ Boromir, uzardělý sebevědomím z nedávného vítězství, se nechal strhnout Alcaronovým nadšením a souhlasil. Požádal bratra, aby se úkolu ujal se svými hraničáři. Faramir se váhavě podvolil. Na Faramirovu žádost se k jeho skupině přidali i naši hrdinové. Ráno druhého dne po pádu Osgiliathu se společnost hraničářů vydala do lesů podzimního Ithilienu. V následujících dnech se jim podařilo vystopovat a zničit mnoho nepřátelských band. Mrtvoly ponechali živlům: kosti jako varování těm z Mordoru, kteří by se odvážili znovu vkročit do Ithilienu. Bylo pozdní odpoledne třetího dne a společnost přišla na starou křižovatku na úpatí hor. Faramir kráčel v čele zástupu, naši hrdinové a pán Alcaron na jeho konci. Když dorazili na rozcestí, Faramir přešel ke staré soše, která strážila tichou spojnici cest, otočená k západu. Alcaron chtěl jít za ním, ale Faramir ho zarazil. Kamenná postava, na kterou musel být kdysi úchvatný pohled, představovala dávného krále usazeného na trůnu. Roky ohladily tvary, v prasklinách rostl mech a lišejník. Pokrývaly ji nepřátelské čmáranice a rýhy, které znesvětily kamenickou práci. Hlava byla shozena a nahrazena nahrubo opracovaným kamenem. Na něm byla rudou barvou namalována rozšklebená tvář s jediným okem. Korunovaná hlava starého krále ležela, kupodivu jinak nedotčená, stranou. Tráva kolem ní se zdála zelenější než jinde.
Když Faramir přišel k soše, jemně se dotkl kamene, jako by zdravil starého přítele. Poklekl vedle povalené hlavy a na chvíli se posadil. Pomalu se zvedl a pozorně se rozhlížel po silnici a okolní krajině. Od minulého večera nespatřili jediného nepřítele, a to ho znervózňovalo. Nebe se zatáhlo šedými mraky a začalo mžít. Ve světle pozdního odpoledne se zdálo, že les ztratil barvu; sinalý a zasmušilý hvozd jako by v otevřeném prostoru pozoroval každý jejich pohyb. Po tváři mu přeběhl výraz rozhodnutí a zamyšleně se vrátil k ostatním. „Dovedli jsme toto bláznovství dost daleko,“ prohlásil. „Les se změnil k horšímu.“ Odmlčel se a díval se mezi stromy. „Země takto blízko k Morgulskému údolí jsou pod Jeho vlivem příliš dlouho. Není bezpečné pokračovat.“ Alcaron se pohnul a chtěl nesouhlasit, ale Faramir si ho nevšímal. „Mému bratrovi bude muset stačit, co jsme udělali doposud. Vracíme se do Osgiliathu.“ Když se společnost obrátila k západu na zpáteční cestu, prořízlo ticho lesa zatroubení vzdáleného rohu. Tón se zvedal a klesal jako kvílení nějakého raněného mosazného ptáka. Zvuk, ze kterého stydla krev v žilách, nevěstil nic dobrého. Náhle les kolem hraničářů ožil spěchajícími černými stíny a krutými čepelemi nepřátel. Vedla je obrovská zahalená postava, které skřeti uvolnili široký průchod. Ač byla mužova tvář zahalena tmavošedou kutnou, vyzařoval z něj strašlivý záměr. Tohle nebylo obyčejné přepadení. Pán Alcaron vykřikl a tasil meč. Faramir a jeho hraničáři vytáhli své čepele s ocelovým svistem a čekali na útok. Boj se spustil jako zahřmění.

 

ÚKOL 8 – KREV GONDORU


Po útoku na Osgiliath naléhá pán Alcaron na Boromira, aby pronásledovali ustupujícího nepřítele. Boromir souhlasí a přidělí tento úkol Faramirovi a jeho hraničářům. Protože jste při obraně Gondoru pomohli, zve vás Faramir, abyste se k nim připojili. Pronásledujete nepřátele až ke Křižovatce, když v dálce zazní odporný zvuk rohu. Během pár minut jste obklopeni hordou skřetů, které vede tajemná postava v plášti. Faramir a pán Alcaron byli zajati! Skrze bojující dav vidíte, jak jejich zkrvavená těla žene horda skurutů na východ. Teď musíte jednat rychle, abyste zabranili nepředstavitelnému! Jestli je nějaká cesta, jak byste přátele mohli zachránit, musíte se probojovat z obležení.


Ačkoli se třesete vyčerpáním, nemůžete odpočívat. Vítězství u Cair Androsu. Vítězství v Osgiliathu. Kdyby Správcova syna měl dostat do spárů Sauron, sladká radost Gondoru by zhořkla. Na Ithilien padá noc a vy sledujete stopu skurutů, kteří unesli Faramira a Alcarona. Kde to jde, běžíte, a kde to nejde, alespoň spěcháte. Očima neustále kloužete ze země do temnoty před sebou v naději, že pronásledované zahlédnete. Jak se přibližujete ke strašlivému morgulskému údolí, je vegetace stále zvadlejší a shnilejší. Nad zemí se vznáší mdlý pach rozkladu, který sílí s každým dalším krokem k východu. Brzy se nad Hory stíny vyhoupl měsíc a krajina se koupala v jeho bezduchém světle. Ačkoli osvětlení neskýtá útěchu, alespoň se vám lépe hledají stopy skurutů. Ze všech vašich nebezpečných cest, ze všeho vzdoru vůči Mordoru, který jste možná ukázali v minulosti, je tohle nejdůležitější úkol, který musíte splnit! Chřadnoucí rostlinstvo brzy ustoupilo pazourkové skále a udusané hlíně. Známky průchodu skurutských únosců jsou stále čerstvější, cítíte, že jsou blízko. Běžíte podél chladného zapáchajícího proudu Morgulduiny, která vytéká ze samotného Morgulského údolí. Její východní kamenitý břeh se ztrácí v houstnoucích stínech. Jak pokračujete, cítíte před sebou přítomnost Mordoru, jako tíhu, která vám radí obrátit se a prchat. Když si vzpomenete na historky o tomto místě, srdce se vám svírá zoufalstvím. Přesto se neustále a nezadržitelně pohybujete vpřed. Před sebou cítíte zlověstnou přítomnost Minas Morgul, Černokněžné věže.
Během pronásledování rozptýlených nepřátel do Ithilienu přepadli Faramirovy hraničáře poblíž staré křižovatky skřeti. V následném boji byli Faramir i pán Alcaron zajati. S myšlenkou na Denethorova syna v Sauronových mučírnách se hrdinové pustili do zoufalého pronásledování. Po hodinách horečného stopování se ocitnou v ústí strašlivého Morgulského údolí. Když se přibližují na dohled Mrtvého města, konečně svou kořist dohánějí. Skuruti jsou bez dechu a viditelně frustrovaní, když spatří pronásledovatele tak blízko za sebou. Zastaví se na poradu a rozzuřeně u toho vrčí. Rozčileným skřetům klidně velí postava v kapuci, stojící v jejich středu, nepochybně jejich vůdce. Hrdinům připomíná morgulského černokněžníka, se kterým se střetli při přepadení na křižovatce. Ačkoli ten zloduch leží mrtev na podlaze lesa, nelíbí se jim myšlenka na souboj s dalším takovým. Pravda je horší. Mnohem horší. Postava v plášti rozhodně ukazuje na vzdálenou věž a její chování nepřipouští námitky. Nejvyšší ze skurutů si poslušně hodí na ramena balík velikosti dospělého muže. Zabručí na dva podobné, aby šli s ním, a zamíří rychlým krokem na východ. Zakuklenec zjevně nechce riskovat ztrátu trofeje na prahu Mordoru. Oddělená skupina spěchá po prastaré dlážděné cestě a zbývající skuruti se otočí proti blížícím se hrdinům. Když se přiblíží na doslech, postava v plášti uvolněně tleskne a začne se smát. Ten zvuk je strašidelně povědomý. „Jste nenapravitelní!“ zvolá. „Proč prostě nezemřete?“ Zvedne ruce v předstírané frustraci a skuruti tasí zbraně, doprovázeni rezavou kakofonií. Oči jim žhnou žízní po krvi. „Naštěstí jdete úplně pozdě,“ pokračuje zakuklenec. Máchne rukou směrem k vysokému skurutovi spěchajícímu na východ do města duchů. Na zádech v železném brnění mu nadskakuje balík s vězněm. „Sauron dostane svou trofej.“ Mrak, který doteď stínil měsíc, odplul a muž si stáhl kapuci. „Tomu už teď nic nezabrání.“ Hrdinům se žilami rozlil omračující bol. Zdálo se jim, že se čas zastavil, jak je ta zrada zasáhla. Odporně mrtvolné světlo z Minas Morgul jako by zesílilo. Vody Morgulduiny zurčí krutým pobavením. „Přirozeně, někdo tak starý jako já by měl ovládat umění trpělivosti,“ řekl pán Alcaron, jehož pravé jméno je Ulchor. „Ale zkoušíte mě svou vytrvalostí. Gratuluji!“ Dramaticky spustil paže a pokračoval: „Můj pán chtěl oba bratry, ale zdá se, že doručím jen mladšího.“ Zrádce pokrčil rameny. „Stejně mi něco říká, že ten mladší má větší cenu.“ Alcaron se chvíli odmlčel a zkoumal tváře svých bývalých přátel. Úsměv se mu ještě rozšířil, když v nich spatřil zděšení. „Samozřejmě mu chci doručit ještě vaše hlavy. Jako útěchu.“ Zrádce kývne na největšího skuruta. „Je mi potěšením, že vám mohu představit svého spolehlivého sluhu, Murzaga.“ Během řeči zrádce kývne na stvůry. Murzag a jeho společníci vykročí vpřed a hladově olizují čepele svých zbraní. „Doufám, že jeho společnost shledáte kuchající.“ Skuruti zaútočili na hrdiny, Alcaron se klidně otočil a vykročil k Minas Morgul. Jeho smích se odráží od stěn údolí a ten zvuk jako by pily nezdravé bílé květiny, které z nich rostou.

 

ÚKOL 9 – MORGULSKÉ ÚDOLÍ


Pán Alcaron a Faramir byli zajati vojáky z Minas Morgul. Pronásledujete jejich únosce na východ, do toho strašlivého údolí.  Byli jste zrazeni! Pán Alcaron se odhalil jako spojenec Nepřítele. Velký skurut Murzag dostal na povel skřety, kteří vás mají dorazit, zatímco Faramira urychleně dopravují do Mrtvého města. Porazili jste Murzaga a jeho rod. Není čas odpočívat, spěcháte za Faramirem hloub do údolí. Brzy narazíte na toho zrádce Alcarona, který vám s hnějivou grimasou na kdysi hezké tváři zastoupil cestu. “U tisíce trnových draků z Morgai, vy ale zkoušíte moji trpělivost!” šklebí se. Alcaron mumlá jakési prastaré slovo a z Minas Morgul se ozve otřesné zakvílení. Probudilo se cosi studeného a strašlivého. Něco, co vnímá vaši přítomnost. Kousek před vámi se skurut s Faramirem na zádech zastaví v hrůze z toho mrtvolného křiku. Možná je ještě čas. Ale nejdříve se musíte vypořádat se zrádcem. Zrádci Alcaronovi jste předvedli spravedlnost. Spěcháte, abyste pomohli pánu Faramirovi, který stále zápasí se svými únosci. Z města se ozve další křik, při kterém tuhne krev v žilách. Bodá do uší a mrazí srdce. S temným zazvoněním se otevírají brány Minas Morgul. Na ohromném černém koni vyjíždí Nazgul, aby získal Sauronovu trofej.


Ač jste v to nedoufali, zahnali jste černého jezdce i jeho pohůnky. Avšak vítězství vám přineslo pouhé minuty. Mrtvolné světlo Minas Morgul pomalu a hrozivě pulsuje, jako v hněvu, jako pohřební rubáš ve větru. Vlnící se světlo se odráží v bezbožných bílých květech, které bezhlesně volají po vašem souhlasu se smrtí. Noční vzduch znovu rozčísne výkřik nazgûla. Zpoza bílých zdí města hraje pronikavý zvuk strašidelných fléten. Když se znovu otevřou brány města, cosi se nakonec prolomí do vašich duší a zachvátí vás strach. Táhnete Faramira, který je sotva při vědomí, a zoufale prcháte na západ – tak rychle, jak vám dovolují vyčerpané nohy. Neodvážíte se pohlédnout zpět na Minas Morgul a pohřební průvod, který se hrne z brány. V následujících letech si na útěk na západ vzpomínáte jen matně. Je to rozmazaná šmouha skalnatých úbočí hor, shnilého listí, nočního lesa a strašidelná tvář měsíce vysoko nad hlavami. I dnes, když zahlédnete úplněk, připomene vám hrozivou záři Minas Morgul a vy se zachvějete. Když se rozednělo, našla vás zhroucené u sochy na křižovatce skupina přeživších hraničářů. Nebyli si jisti, kdo je v horším stavu, jestli zraněný a zbitý Faramir, nebo bledí, hrůzou a vyčerpáním ledoví zachránci, kteří vytřeštěně zírali do prázdna. Otočíte se v sedle a pohlédnete zpět. Minas Tirith se ztrácí v dálce a Věž Ectheliona, planoucí rudým západem slunce, jako by vám mávala na rozloučenou. Vzpomínáte na všechno. Boromirovo medvědí objetí a díky v Osgiliathu. Opatrování v Domech uzdravení, kde se vaše těla zotavila a mysl zapomněla. Skvělou oslavu na Denethorově dvoře, se spoustou květin, úsměvů a sytě červeného vína. Pamatujete si, jak vám Správce sliboval přátelství Bílého města. Pamatujete si slova, potřásání rukama, hudbu. Vzpomínáte na loučení s Faramirem a nekonečné díky v jeho očích vám jsou největší odměnou. A pak vám oči neopatrně sklouznou k východu a srdce poklesnou, když si vzpomenete na vše, co jste se snažili zapomenout. Přepadení. Tísnivou bdělost Minas Morgul. Ledovou hrůzu prstenových přízraků. Zradu přítele. Otočíte se zpět a popoženete koně ostruhami. Vpřed, do západu slunce, k Rohanské bráně. Gondor za zády vás uklidňuje. Svým silným, odhodlaným a neutuchajícím odporem proti Stínu. Cítíte, že jeho zelená pole a bílé věže ještě jednou uvidíte.
Do toho dne před vámi leží jiná dobrodružství.

 

Sdílej kartu s přáteli !

    Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *